Homesharing je založený na vztazích

Aby homesharing plnil svou úlohu, musíme mít dobře nastavené a bezpečné vztahy mezi třemi hlavními účastníky: primární rodinou, dítětem (člověkem s postižením) a hostitelem.

Primární rodina – hostitel

Zdravý vztah mezi rodinou a hostitelem má nastavené dobré a respektující hranice, je postaven na vzájemné důvěře a otevřené komunikaci na partnerské úrovni. Rodina i hostitel spolu mají vyjasněná očekávání a otevřeně sdílejí informace, které jsou pro homesharing podstatné. Součástí dobrého vztahového nastavení je i vyjasněnost rolí a pravidel homesharingu (předávání dítěte, četnost setkání, placení nákladů apod.) a také domluva na formě možného ukončení nebo přerušení homesharingu.

Tato dohoda se stane součástí tzv. Plánu péče, který vzniká během přípravy dítěte na homesharing a párování s hostitelem.

Většina rodičů poznala nepochopení a odsudek ze strany veřejnosti a někdy i blízkých. Vzhledem k nedostatečné podpoře rodin dětí s postižením a k povaze handicapu dětí, mohou rodiny zažívat vyšší míru úzkosti, nedosycené potřeby, vyčerpání, osamělost a obavy z budoucnosti. To vše se může promítnout do vztahu s hostitelem. Pokud vztah není dobře nastaven, hrozí zklamání na jedné či druhé straně (nenaplněná očekávání), jedna ze stran si může připadat pod nepřiměřeným tlakem a hrozí, že vazby se rozpadnou. Následně to u všech zúčastněných snižuje důvěru v homesharing a v konečném důsledku to ohrožuje i pověst homesharingu jako takového.

Primární rodina – dítě

Homesharing je reálný ve chvíli, kdy je primární rodina připravená na postupnou separaci dítěte. Připravenost rodiny úzce souvisí s adaptačním procesem vyrovnávání se s faktem, že jejich dítě má postižení a s podobou a mírou tohoto postižení. Potřeba a připravenost na separaci u dítěte, matky a otce může být různá. Častou znejišťující okolností, zvláště v případě menších dětí, je obtížnost odhadnutí budoucího vývoje a s ním související potřebnosti podpory.

U rodičů je častou komplikující okolností nejasná ohraničenost vlivu postižení na projevy dítěte a náročnost na péči. To činí rodiče dětí s mentálním postižením výrazně zranitelnějšími než rodiče dětí, jejichž handicap je viditelnější. I z těchto důvodů mají rodiny mnohdy sekundární traumatické zkušenosti s obviňováním nebo odmítáním či zlehčováním problémů a postižení. Při předávání dětí do péče někoho jiného mohou tedy projevovat větší míru úzkosti, než je obvyklé. Mohou mít také více „neadekvátních“ očekávání nebo silnou ambivalenci. Je důležité s touto okolností počítat a věnovat výběru a přípravě rodin patřičnou pozornost.

Pokud rodina není na separaci dítěte připravena, může reagovat úzkostně, klást na hostitele přehnané nároky, hledat zástupné problémy a různými způsoby proces zavádění homesharingu zpomalovat.

Hostitel – dítě

Hostitel a jeho blízká rodina ve vztahu k dítěti projevují dostatečnou kapacitu na to přijímat dítě takové, jaké je. Odpovídajícím způsobem reagují na jeho specifika a potřeby. Dítě hostitele dobře přijímá.

Vztahy se v průběhu času proměňují. Dobře nastavená pravidla a důkladná příprava pomáhá vztahům, aby zrály a prohlubovaly se, nebo aby naplnily svoji roli a skončily přirozeně a bez větších zranění. Posílí se tak pozitivní zkušenost především u primární rodiny, ale i u dítěte nebo dospělého s postižením. To otevírá možnost říkat si o další podporu a navazovat a rozvíjet nové vztahy.

Chcete se o homesharingu dozvědět víc? Přečtěte si metodiku Začínáme s homesharingem.