Martina a Robin – akční homesharingová dvojka

Martina si vás na první pohled získá nakažlivým úsměvem a laskavýma očima. Dnes pracuje na administrativní pozici, ale jako bývalá profesionální basketbalistka v sobě má sportovní jiskru a energii. Když před pár lety byla ve vlaku svědkem afektu chlapečka s autismem, zaujalo ji toto téma natolik, že začala tuto problematiku sledovat a časem se zapojila do homesharingu.

Od maminky chlapečka z vlaku se totiž dozvěděla, co je to autismus a jak je pro rodiče náročný. Chtěla pomoci, a tak se začátkem roku 2022 přihlásila do přípravy hostitelů. Martina říká, že i přes drobné pochyby, jak hostitelství zvládne, na ni po přípravě padl klid. „V přípravě nám ukazovali všechny možné situace, které mohou nastat, i ty složitější, měla jsem proto pocit, že jsme připraveni víceméně na vše.“

A jak to při párování, tedy hledání dětí a hostitelů, kteří by se k sobě hodili nejlíp, bývá, i tady to klaplo: před rokem se začala seznamovat s Robinem, desetiletým klukem, o kterém dnes s úsměvem prohlašuje, že to je „správný řízek“. Má spoustu energie, je akční a do všeho jde naplno, celým srdcem. „Pozdravil se se mnou, hned jsme si plácli. A na první procházce bez rodičů mě chytil za ruku a okamžitě mě přijal. Robin dává svoje emoce dost najevo, takže to bylo fajn, že jsem od začátku věděla, že mě bere,“ popisuje Martina jejich první setkání.

Tahle akční dvojka brzo přišla na to, co jim dělá největší radost. Martina si bere Robina zhruba jednou za dva týdny na odpoledne a obvykle se vydávají na cesty Robinovými milovanými tramvajemi, metrem nebo vlakem, cestou zvládnou i nějaké to dětské hřiště. „Trávíme hodně času venku. Robin rád chodí, takže podnikáme procházky a výlety. Nejradši má červenou trasu, metro C. Někam jdeme, kousek se svezeme metrem nebo vlakem, zastavíme se na hřišti. Právě z něj se ale někdy Robinovi těžko odchází,“ popisuje Martina nejčastější průběh jejich setkání.

Odchod ze hřiště je potřeba dobře načasovat: Robin se totiž dokáže rozzlobit, když něco nejde tak, jak očekával nebo jak by si přál. Občas tedy musí Martina zvládnout i náročnější situace, což ovšem komentuje s humorem sobě vlastním: „Zatím jsme to vždycky nějak zvládli. Laskavě a klidně mu vysvětluji, proč něco nejde a jak to bude dál. Případně, když chtěl tuhle vystupovat z tramvaje na jiné zastávce, tak sedím a nehýbu se, a prostě nevystoupíme.“ Sama uznává, že na podobné situace se nedá úplně připravit a že uvnitř cítí obavy a napětí. „Ale z příprav vím, že je důležité zůstat aspoň na povrchu v naprostém klidu, že to pomáhá deeskalovat situaci.“

Martina říká, že sleduje i reakce lidí, a bývá mile i nemile překvapena: někteří lidé reagují nabídkami pomoci, třeba obsluha v dětském koutku nabízí balón či polštářek, na druhé straně se najdou i tací, kteří Martině situaci neusnadňují, dívají se na obtížné situace s odsudkem. „Chtěla bych, aby se ve společnosti o takových dětech a jejich životě víc mluvilo. Aby lidé věděli, že takové vývojové poruchy existují a že před nimi nemůžeme zavírat oči, naopak, musíme všem, kterých se to týká, pomáhat.“

V otázce, jak dlouho bude s homesharingem a výlety s Robinem pokračovat, má Martina jasno: „Dokud budu moct. Když teď vím o této problematice víc, chápu, jak je těžké pro dítě i pro rodiče, když se „jejich“ lidé stále střídají, když mají rodiče svěřit dítě úplně cizímu člověku, kterého vlastně neznají a ani dítě ho nezná. Robinova rodina je úplně úžasná. Ráda bych s nimi zůstala co nejdéle.“

A tak zatímco se Robin těší na další výlet s Martinou, a na dobrodružství jako každý malý kluk, kterého jednou za čas pohlídá bezvadná teta, ptám se Martiny, co přinesl homesharing jí osobně.

„Mám vždycky velkou radost z toho, když se nám něco povede, třeba se něco naučit nebo překonat složitou situaci v pohodě, člověka ty malé úspěchy strašně nabíjejí.“ Pak se zamyslí a s úsměvem dodá: „Ale díky homesharingu si člověk uvědomí priority. Najednou má jasno v tom, co je důležité.“